Co ve škole dělám?
V základní škole Labyrint působím jako průvodkyně ve třetím trojročí. V lekcích občanské nauky a dějepisu se (vzájemně) učíme, jak uvážlivě, ohleduplně a hlavně s rozmyslem jednat se svým okolím, jak kriticky myslet a nenechat se zmanipulovat i to, že není na škodu poučit se z chyb. Studenty podporuji v tom, aby se nebáli podívat na minulost a současnost „svýma očima“, zkoumali rozdíly v událostech, které společensky a historicky „hýbaly světem“, neostýchali se prezentovat svůj pohled na běh věcí a uměli efektivně argumentovat. Nebojíme se řešit otázky morálky, identity, mísení kultur nebo společenských tabu. V této souvislosti mne potkávají i studenti druhého trojročí, kde působím jako „multifunkční společenskovědní můstek-propojka“ s trojročím třetím. Zde si povídáme o různých „velkých myšlenkách“ a já pokaždé žasnu nad tím, nakolik jsou jejich dvířka zvědavosti otevřená.
Studenti ve mne dále naleznou oporu i „na poli“ science (v abstraktním slova smyslu i na tom konkrétním poli – v Jedlém lese). V přírodních vědách se snažím co nejvíce podporovat týmovou práci, přesnost ve vyjadřování a vyjasňování pojmů, zdravé pochybování, přemýšlení o příčině a následku (co je příčinou a co je následkem, co je skutečným důsledkem a kde je tzv. logický skok). Mým cílem je neredukovat vědu na suché definice (byť je ctím), ale ukázat, jak věda může být hravou a šťavnatě kreativní disciplínou.
Vzdělání a profesní zkušenosti:
„Vzdělání je to, co v nás zůstane, když zapomeneme, co jsme se učili ve škole,“ řekl nebo napsal Karel Čapek a já s ním zcela souhlasím. Ze studií mi v hlavě zůstalo něco z oboru humanitních a přírodních věd, též z oblasti žurnalistiky a scenologie. Měla jsem příležitost pracovat v mediích – digitálních i tradičních tištěných. Velmi cenná byla profese literárně ediční, nakladatelská i ta v oblasti copywritingu. Láska ke knihám, jazyku (nejen mateřskému) a textům všeho druhu mne provází celým životem. S příchodem dětí jsem se začala zabývat otázkou stimulujících pohybových aktivit a předškolního vzdělávání. Měla jsem možnost vyzkoušet si managerské schopnosti vedením klubu volnočasových aktivit pro rodiče s dětmi, též koordinaci vzdělávacích programů pro rodiče na mateřské. Od těch nejmenších a již dospělých jsem se pozvolna dostala k potřebám „těch uprostřed“. Na stará kolena jsem v době, kdy běžný občan po vzoru kura domácího počítá ovečky (v lepším případě již odpočívá tvrdým spánkem), začala zase pilně studovat – tentokrát potřebné vědomosti a dovednosti k výkonu kvalifikovaného pedagoga. Povedlo se! Od té doby již nespím vůbec a pokračuji v soustavném sebevzdělávání, abych uspokojila v třetím trojročí žízeň po vědění.
Proč jsem se rozhodla stát součástí týmu průvodců ZŠ Labyrint Lhota?
Protože ho vnímám jako vzácnou symbiózou dětí a dospělých, přírody a věcí, mezí a volnosti. Když jsem do Labyrintu přišla úplně poprvé, v rámci praxe, při pohledu na takřka magické schopnosti žáků a průvodců, nejednou jsem si kladla otázku: „Jakou hlavní vlastnost musí učitel mít, aby tady mohl fungovat?!“
Zdá se, že už to vím. Vlastnost ta je láska!
Jak Tolstoj praví: „Má-li učitel jen lásku k věci, bude dobrým učitelem. Má-li učitel jen k žáku lásku jako otec, matka, bude lepší než ten učitel, který přečetl všechny knihy, ale nemá lásky ani k věci, ani k žákům. Spojuje-li v sobě učitel lásku k věci i lásku k žákům, jest dokonalým učitelem.“
A kolegové v Labyrintu takoví opravdu jsou. Plní lásky k dětem, k učení, k sobě navzájem, k přírodě, k životu… Je mi ctí být toho součástí.