Odpoledne plné vzpomínek, ohlédnutí, zážitků i podnětů… Takové bylo setkání s našimi prvními absolventy, kteří letos úspěšně odmaturovali a většina z nich míří na vysněnou vysokou školu.
S jakými se setkali problémy ne střední? Limitovala je v něčem montessori základka? Co na to rodiče a dali by si Labyrint zase? Co jim roky strávené ve Lhotě daly do života a na co nejraději vzpomínají?
- “Největší problém na střední byl, že (s námi) nikdo nechtěl diskutovat. Zjištění, že není normální (=žádoucí) říct nahlas svůj názor. Když se ptáte, že nevíte, jste debil a když odpovídáte, protože něco víte, jste šprt. Taková ta moje hlasitost se po příchodu na střední rozhodně necenila. Asi po dvou letech jsem si zvykla potlačit individuální tendence a snažila se splynout s davem, pak už to šlo.”
- “Dostávat najednou známky je pěkná hrůza. Číslo 4 nebo 1 nic neřekne o snaze, o člověku, o tom, kolik tomu dáte. Učila jsem se, snažila a stejně měla trojky… Pak jsem předměty, kterým jsem pozornost dát opravdu nechtěla, úplně vypustila, a odmaturovala za samé jedničky – protože to bylo z předmětů, které mě bavily a chtěla jsem se jim věnovat i v budoucnu.”
- “Známka je číslo, které si žije svým životem. Učiteli jsem já, jako já – úplně jedno, neocení v ní mou snahu. A když si na někoho ještě zasedne…”
- “Na střední jsem se poprvé setkal s drcením se nazpaměť, nepochopením toho, jak věci fungují, jen mentorování pojmů.”
- “Nepochopila jsem, že na střední neumí pořádně dát zpětnou vazbu ani učitel, natož spolužáci. O prezentacích ani nemluvě. To se tady učíme odmalička.”
- “Nejvýznamnějším faktorem, kterého si cením, byl pocit bezpečí, do školy jsme chodili bez většího stresu – nebo nebyl dán strachem ze známek nebo zkoušení. Možná jsem pak na to nebyla dostatečně připravená a odolná.”
- “Měla jsem ráda přestávky a bytí venku, na zahradě, a taky ráda vzpomínám, jak jsme jeli na kole podél Dunaje.”
- “Neocenitelné byly ranní cesty vlakem, hned jsme se dozvěděli, co je u koho nového:-)”
- “Moc hezky vzpomínám náš malý, semknutý kolektiv… Díky tomu, že jsme jezdili na pole, jsme se vzájemně poznali jinak – ne více, ne méně, ale jinak.”
- “Změna byla i ve vztahu k učitelům, už ne průvodci, ale učitelé, často jako “autority”. Když jsem se s někým cítil fakt dobře, omylem jsme mu tyknul:-)”
- “Co bych hodnotila zpětně jako nešťastné, byla občas přílišná svoboda a hledání hranic. Také časté změny, koncepce nebo průvodců – nepřispěly hladkému průběhu v našem pilotním ročníku. Ale v něčem nás to naopak posílilo.”
- “Mně zase vyhovovalo, že do těch věci průvodci nezasahovali a nechali řešení na nás…”
- “Nejhorší byla kovidová karanténa v osmičce a taky ježdění na pole v devítce. Chtěla jsem se učit na přijímačky a místo toho jsem měla dřít na pozemku.”
A co na to Petr s Veronikou – tehdejší lídři třetího trojročí? “Já jsem úplně uchvácen, když před sebou vidím sedm vyzrálých osobností, mladých dospělých lidí, kteří stojí za svým názorem. Ceníme si, že jste tady sami za sebe, každý z vás ve snaze být dobrým člověkem. Je to zkrátka fajn pocit!”
Bylo to zkrátka o růstu nás všech společně. Poznávali jsme a tvořili tuto cestu, stejně jako v životě – taková škola je přece mnohem opravdovější, než bytí v lavicích a před tabulí. I když to bylo turbulentní, děkujeme za vaši důvěru!
