I když jsem za v tomto i minulém roce navštívila desítky základních škol po celém Česku, návštěva v Montessori škole ZŠ Labyrint byla pro mě premiérou. Nepřekvapilo mě, že ve školní budově nezvoní, a ani to, že učebny, chodby, schodiště – tedy prostory celé školy –jsou doslova vyzdobené dětskými kresbami, instalacemi, na jednotlivých patrech jsou knihovny… Už mnoho škol se snaží vytvářet pro své žáky přívětivé prostředí.
Překvapil mě přístup učitelů k dětem. Dovolují, aby jim žáci tykali, zároveň ale žáky vedou k tomu, aby se dospělých návštěv ptali, zda jim mohou či nemohou tykat a rozhodnutí skutečně respektují. Nepocítila jsem, že by školáci vůči svým učitelům necítili přirozenou autoritu. Děti společně pracují na projektech a snaží se řešit samostatně úkoly. Pedagog je sice na blízku, ale spíš je ponouká, inspiruje, provokuje k dalším a dalším postupům, otázkám…
S dětmi jsem strávila 2 x 90 minut. Byly chvilkami neposedné, překřikovaly se – stejně jako jiné mnohé děti na jiných školách – ale bylo znát, že uvažují samostatně, ptají se na to, co je skutečně zajímá a rozvíjí samostatně myšlenku dál.
Když jsem odcházela ze školy – zeptala jsem se jedné z učitelek – jaké děti tuto školu zvládnou? Odpověď – tuto školu zvládnou všechny děti – ale nezvládnou ji všichni rodiče.
Rozhodně jsem o těchto slovech dlouho přemýšlela.
Mgr. Michaela Vetešková
vedoucí kulturní redakce Českého rozhlasu
