Když se my dospělí NĚČEHO bojíme, nechceme o TOM mluvit, nevíme, jak s TÍM nakládat a už vůbec si neumíme představit, že se nám TO může taky stát. Proč se obáváme něčeho taky bytostně lidského, jako je SMRT? Máme před ní respekt, nejraději bychom se jí v životě nezabývali a bavíme se o ní pro jistotu v eufemismech.
Jak se vlastně do naší společnosti dostala tabu, která úzce souvisí s nejdůležitějším “přechodovými” stavy našich duší a tělesných schránek? Narození i smrt jsme schovali do nemocnic, místo abychom tyto dva zásadní okamžiky našich životů prožívali se svými nejbližšími. A přitom by si téměř každý přál zemřít doma s pocitem dostatečně vlídně vyřešených vztahů…
Dnes jsme si o smrti povídali s Martinou Špinkovou, která je doprovázející osobou (a jednou se zakladatelek) hospicu Cesta domů.
Někdy stačí zeptat se dětí a nechat se inspirovat jejich otevřeností a dojde vám, že pro ně opravdu zapovězená témata neexistují.
Ty nejstarší sobě i Martině neváhaly položit otázky, co asi přijde po smrti, jestli se duše reinkarnuje nebo zcela prakticky – zda chce umírající držet za ruku… Jeden po druhém filozofovali, jaké by to bylo, kdyby lidé byli nekonečně nesmrtelní? Vážili by si ještě potom života? Anebo naopak výhled blízké smrti může kvalitativně zcela obrátit měřítka člověka? Smrt v takové úvaze vlastně vrhá na život dobré světlo…
Děti druhého trojročí pálily své otázky ještě s větší vervou. Pamatují si duše období mezi prvním a druhým životem, když někde čekají? A kde čekají? Bolí smrt? Proč je smuteční barvou černá? A jak vypadá pohřeb? Jaká jsou pravidla pro pohřbívání? A proč je okolo smrti tolik smutku? Jaké jsou rituály v různých kulturách, že nemusí probíhat jen v odosoběných sálech krematorií… Zvídaví se pustili i do obšírných vod válečných a etických konfliktů, sebevražd či katastrofických astronomických dějů, aby se zpátky vrátili k tomu nejobyčejnějšímu. Že o smrti mohou úplně normálně mluvit – protože jak řekl Matouš – “není žádným tabu, když je všude kolem”! To jen my dospělí “necháváme uspat” kocoury, případně posíláme babičky a dědečky “na obláček”, protože je nějak neumíme prostě nechat v poklidu a míru zemřít.
S nejmenšími si paní Martina popovídala o strachu. Jaké strachy mají, jak s nimi lze pracovat, co pomáhá? V čem může být strach přínosný? Od strašidel, lesa, žraloků, tmy (s i bez baterek), pavouků, pavouků a ještě pavouků, přes malou odbočku strachu z toho “být dospělý”, jsme nakonec došli k závěru, že:
“Strach může velmi přínosný tím, že nás může zachránit”.
Třeba před smrtí…
Děkujeme Martině i její kolegyni Elišce za inspirativní povídání. Děkujeme, že díky lidem, jako jsou ony, se stává smrt zase zpátky součástí lidského života, jako tomu bylo před více než sto lety. A díky za ujištění, je dobré žít s představou toho, jaký bychom chtěli mít vlastní pohřeb. Vždyť je to vlastně v důsledku ta nejčirejší oslava života!
Lenka Pietraszková
